Přes Honshu na Hokkaido, díl třetí
Z Amami Oshima přímo na Kansai International Airport v Osace.
Zpět na největším a nejlidnatějším japonském ostrově Honshu (větší než Velká Británie). Platíme zase kartou a mačkáme se ve vlacích, metrech, autobusech a tramvajích. A nikdo nám zase nepůjčí auto. Řidičský permit měl být hotov do 10 dní, ale v AA Ireland říkali, že sice bude, ale neví kdy. Trošku napětí, protože bez auta v Niseku přes zimu moc parády neuděláme a auto už máme zaplaceno a zamluveno v Sapporu!
Ostrov Honshu: Osaka – Nara – Kyoto – Tokyo III (12. 12. – 17. 12.)
Osaka je přístav se skoro 3 mil. obyvatel. Pro nás
strategicky umístěná, rádi bychom i Kyoto a Naru a pak ještě Tokyo po třetí,
kde mám já návštěvu u jednoho kolegy ramenáře, Zuzka s Aničkou a s Matym
kolečko svých oblíbených bazénů a lezeckých center.
Vlakem je z Osaky do Kyota 30 min, do Nary 45 min a do Tokyo 2 h. Vše hezky v dostřelu.
Kansai International Airport v Osace leží na uměle
vytvořeném ostrově uprostřed Osaka Bay, jinde už se nevešel. Přejeli jsme do
našeho skromného Airbnb ubytování vlakem, vytvořili základnu a vydali se na
průzkum po okolních ulicích a městech.
Osaka je:
- centrum
obchodu – historicky hlavní přístav pro hlavní města Kyoto a Naru
- město
mostů, kanálů a přístavů (Benátky Japonska)
- místo
s nejvtipnějšími Japonci (kolébka stand-up stylu, spousta slavných
japonských komiků je z Osaky)
- má
historickou přezdívku Tenka no Daidokoro – „Kuchyně národa“. Hlavní
„street food“ město Japonska (historicky dopravní uzel + centrum obchodu s
rýží v 17. a 18. století = pestrá gastrokultura).
Není to sice centrum bazénů, ale mají tam pěknou lezeckou stěnu! A palác. Osaka Castle je monumentální pevnost, kterou jeden postavil v roce 1583, aby ukázal, kdo je šéf a za 30 let ji druhý zničil, aby ukázal, kdo je větší šéf. Ještě v 17. století vyhořela po úderu bleskem a pak v 19. století byla naposledy zničena během občanské války. Zrekonstruována v roce 1931. Dnes stojí jako symbol japonské schopnosti přežít vlastní dějiny.
Japonské jídlo
·
osvědčenými triky jako: menší talíře, více
chodů,
·
principem „Hara hachi bu“= jíst do 80 % sytosti.
·
zpomalovacími technikami: hůlky, rituály, pití
čaje během jídla.
·
důrazem na vizuální zážitek: respekt k
prezentaci zpomaluje tempo.
·
rituály začátku a konce jezení – vědomý rámec,
ne mechanické jedení.
Japonské kurýrní služby
Další logistický oříšek, který jsme museli rozlousknout po
přistání v Osace – co se surfy a naším letním vybavením, neopreny a podobnými
nesmysly, které nebudeme potřebovat do března příštího roku? Čekalo nás skoro
14 dní přejíždění po Honshu sem a tam vlaky, hodně chození, 3 různá ubytování
před finálním nastěhováním do našeho domku v Niseku.
Řešení?
Japonské kurýrní služby. Další místní specifikum, které jako
turista čím dříve pochopíš, tím lépe. My už na toto téma máme doktorát, protože
naše lyže–surfy–subtropy–Sibiř schéma jsme mohli zvládnout jen díky této skvěle
fungujícímu a dokonale promazanému soukolí logistiky.
Ve zkratce si můžeš batoh nebo tašku levně poslat z letiště,z
hotelu či z blízké večerky, napřed- na místo, kde budeš zítra či za pár dní
kdekoli po Japonsku. Zavazadlo tě pak čeká v jiném hotelu a jiné večerce.. Trefují
se do 2h okna plánovaného doručení, zpoždění minimální. Fajnšmekři si mohou
poslat i chlazenou či mraženou zásilku.
Trošku větší výzvou je posílání větších věcí, jako třeba surfy.
Hlavní hráči jako Yamato Transport, Sagawa Transport, jejichž pobočky jsou na
všech větších letištích a nádražích, mají omezenou velikosti zásilky. Nicméně
jako všechno v Japonsku, je i toto řešitelné – když si předem poměříš velikost
a zjistíš, že je to moc, můžeš pohledat na internetu jinou firmu (Seino
Transport třeba), která ti odveze vlastně cokoli bez omezení, jen to doručují
do svých skladovacích dep, ne do domu.
Což byl náš příběh: v Osace bylo Seino Transport depo
nedaleko našeho ubytování – surf bag skoro 25 kg, plný letních věcí a dalších
přebytků z Amami, doručili až nahoru na Hokkaido do depa, 80 km od našeho
bydlení v Niseku, za 75 euro.
Hurá! Už máme zas jen 4 batohy a můžeme dál pokračovat v
krasojízdě přes Honshu na sever na Hokkaido.
Nara
Pro nás jednodenní výlet z Osaky, takový slalom mezi jeleny,
buddhistickými chrámy a maratonci.
Z průvodců víme, že tam jsou posvátní jeleni volně se
procházející v parcích, že to je první hlavní město Japonska a že tam je velký
bronzový Buddha. Po 45ti minutách ve vlaku z Osaky procházíme nádražím a kolem
najednou spousta kamošů v běžeckých teniskách i s čísly. Před nádražím
nekonečný špalír běžců. A ejhle: Nara Marathon. Velká sportovní akce,
každoročně 15 tisíc běžců. A my se trefili přesně na den!
Nara nezklamala.
Jeleni v Nare jsou posly bohů. Krásní, posvátní , ale taky si toho ty potvory jsou moc dobře vědomy. Dáš sušenku? Oukej, ukloním se teda někdy… Nedáš? Pche… Kousnu! Nedíváš se a dal jsi sušenku předtím? Pozvýkám batoh a rukáv, zatahám Aničku za vlasy!
Nara je nyní středně velké město s cca 350 tis. obyvateli,
ale historie je fascinující.
Nara byla v 8. století prvním hlavním městem Japonska. Postaveným podle
čínského architektonického vzoru – šachovnicové schéma ulic, císařský palác na
severu, členěné sektory pro administrativní budovy a obytné části. Skoro 200
000 obyvatel z ní dělalo megapoli své doby. Jedno z největších měst světa mimo
Čínu a daleko větší než evropská města v tomto století.
Ovšem jen 84 let. V roce 794 císař totiž řekl: „Díky, bylo
to hezké, ale těch mnichů je tady už moc. Stěhujeme se na dalších 1000 let do
Kyota.“
Nara byla obrovské buddhistické centrum a politická moc
mnichů zesílila příliš na císařovo gusto.
Zůstaly po nich ale úžasné kláštery a ten slavný bronzový
Buddha, odlitý v 8. století a vysoký 15 metrů – tzv. Daibutsu. Ve své době
největší na světě, obří státní projekt, který měl sjednotit zemi duchovně, ale
málem ji zruinoval finančně.
Kyoto
Pro nás opět jednodenní výlet. Ale trošku jsme Kyoto
ošidili. Je sice tisícileté srdce japonské kultury, kde se zrodila podoba
klasického Japonska, jak ji známe dnes, ale nám už dosly na města síly.
Přece jenom dorazit ze Světlé Hory mezi lidi, též potřebuješ
třetí den zpomalit a jít se projít do lesa.
My koukali na Kyoto z vlaku a z kopečka z chrámu Nanzen-ji,
zpod úpatí hory Mt. Daimonji.
Při potulování v lese v okolí chrámu: „Tam je hřbitov na mapě, dojdem a otočíme to zpět. Není to kříž na tom hrobě? Aha, tady? A tam další… hmm… to je divný, podívej se na ChatGPT: HA! starý křesťanský hřbitov …A proč? “
Tož tak jsme měli nastudováno před cestou, příprava
evidentně pokulhávala…
Také zajímavá kapitola, jak se křesťanství tady postupně
etablovalo. V polovině 16. století ho dovezli jezuité, šířilo se rychle, ale v
17. století přišel zákaz a utrum. K jeho obrození došlo až koncem 19. století,
kdy se Japonsko otevřelo světu. Stále je tady v současnosti jen 1 % křesťanů,
vliv spíše jen kulturní (školy, univerzity, Vánoce).
Ještě jsme si v Kyoto koupili se Zuzkou hipsterské jídelní hůlky a probrouzdali Nishiki market: Mňam!
Tokyo číslo 3
To už bylo jak mazání másla na chleba. Elegance a
efektivnost sama.
Ubytování v “naší” čtvrti Kamata (zdá se daleko od centra,
ale skvělé vlakové spojení, daleko levnější ubytování, výborná na běhání a méně
turistická).
Maty si cestoval po Tokyo sám po svých nejoblíbenějších lezeckých centrech a kulinářských objevech.
Zuzanka a Anička sice bez bazénu, ale zase na světelné show
na dostihové dráze.
Já v Keio University Hospital Tokyo – den na operačním sále s místním ramenním borcem.
Keio University Hospital má 1000+ lůžek, velikostí jako větší česká fakultní nemocnice, ale hodně se tam bádá neboli má “globální akademický přesah”. Moje třetí a poslední návštěva nemocnice v Japonsku.
Japonští ortopedi:
- studium
a cesta ke specializaci asi stejně dlouhá jako v České republice, kratší
než v Irsku (12 let ČR + Japonsko, 17 let Irsko)
- silně
domácí systém vzdělávání, většina specialistů zůstává v japonském
akademickém okruhu
- méně
zahraničních stáží (jazyková bariéra)
- silná
technická preciznost, vysoký objem výkonů
- nové
technologie někdy zaváděny později (např. reverzní náhrada ramene povolena
až 2015, o 15 let později než v Evropě)
- dlouhá
pracovní doba (běžně 10–12 h denně), dovolená maximálně týden ročně
Ostrov Hokkaido: Hakodate – Niseko (18. 12. – 21. 12.)
Plán byl původně přelet z Tokyo do Sapporo, vyzvednout auto
a dojet do Niseko, ale… Nemáme ty řidičáky!
Opět se ukázalo, že se vyplatí netlačit na pilu, nechat se
unášet proudem událostí, jen šikovně plavat ze strany na stranu. Auto nám mohou
poslat z Chitose letiště v Sapporu do Niseko, permit na cestě s DHL z Irska
přímo do Niseka.
Cesta letadlem nahoru z Tokyo je nejlevnější a nejrychlejší, ale “Proč ne vlakem?”, řekla Zuzka. Přímá linka Tokyo – Hakodate, 900 km za 4 hodiny Shinkansenem – tím rychlým. 53 km vlakový tunel pod hladinou Tsugaru průlivu – jeden z nejdelších na světě jako bonus… Pojedeme přes den, budeme koukat z okýnka, projedeme větší část ostrova Honshu, moře, hory… Cena dražší než letadlo, ale zas ne o moc (460 euro za nás čtyři).
A Hakodate jako další bonus. Veliký přístav, rybí trh a jedna lezecká tělocvicna!
Hmm, to je výzva!
Shinkansen je tak přesný a jezdí bez zpoždění díky technice a excelentní organizaci. Všichni vědí, co mají dělat. Pan mašinfíra i cestující. S koupí lístku si nekoupíš jen konkrétní sedadlo ve vagonu, ale i přesné nástupní místo na nástupišti. Speciální perony pro Shinkansen mají značky a cedulky pro každé konkrétní dveře. Vlak přijíždí na minutu přesně, dveře přesně lícují se značkami na nástupišti. Cestující stojí spořádaně nachystaní v řadě před svým vchodem, cestující vystoupí, noví nastoupí a za minutu se dveře zavřou a sup na 250 km/h. Pravidla jsou jasná a neohýbají se. Velice japonské: respekt k pravidlům, disciplína, smysl pro detail.
Hakodate
Pro nás brána na Hokkaido. 3 noci v Hotelu Kokusai (první
klasický hotel po 7 týdnech cestování) a konečně sníh a zima. Čas se trošku
rozkoukat, nakoupit sněhule a nějaké teplé oblečení než zazimujeme v Niseku na
2 měsíce.
Hakodate je velký přístav, vstává se tady hodně brzy
(Kokusai Hotel podával snídaně od 5 h ráno), jezdí tu tramvaje a všude, kam
se podíváš, vidíš kraba. Živého nebo aspoň na obrázku.
Hakodate:
- 250
tis. obyvatel
- jeden
z prvních japonských přístavů otevřených Západu roku 1854 – o pár let dřív
než Yokohama
- slavný
rybí trh (otevírá denně taky v 5 h ráno) – plný krabů všech barev, tvarů a
chutí (hairy crab, king crab, snow crab) a ryb a mušlí a všeho
- výhled
z Mt. Hakodate nad přístavem má titul: “Jeden ze tří nejkrásnějších
nočních výhledů Japonska.”
Pro nás předvánoční čas. Řízené zpomalování… Takový dojezd
Shinkansenu do stanice… Zpomalení všeho… Cestování, plánování, vymýšlení
logistiky. V Niseku vše nachystáno, domek připraven, auto dorazilo náklaďákem a
parkuje hned vedle. DHL funguje: Řidičské permity jsou u správce Andrewa. Škola
pro děti zařízena a naplánována. Už nám zbývá urazit poslední 2 h vlakem z
Hakodate do Niseka, kde nás naloží Andrew a doveze do domečku.
Poslední 2 měsíce našeho cestování po Japonsku budou jiné než dosud. Už ne cestování, ale pobyt. Jedno místo. Žádné hop sem a hop tam. Pravidelný režim, děti ve škole, psaní PhD a… HODNĚ PRAŠANU! Snad..
Teď jen Ježíška pro Aničku. Ještě že ji její Elfka Ami
vysvětlila v dopisech, že letošní Vánoce budou trošku jiné, dárky budou menší a
bude jich méně…
Ufff… to byla jízda.
Komentáře
Okomentovat